Životopis

Vítězslav Nezval

Je sobota 26. května 1900, 03:30 hod. ráno a ticho nad západomoravskou obcí Biskoupky právě prořízl pláč novorozence. V učitelském bytě v budově školy se paní Emilii Nezvalové, rozené Mityskové, a jejímu muži, zdejšímu učiteli Bohumilu Nezvalovi narodil první (a jediný, ale to Bohumil zatím neví) syn.

Při křtu, který proběhne o dva dny později v nedalekých Řeznovicích, dostane křestní jména po dědečcích z matčiny strany: František a Josef. Občanské jméno, pod nímž pak vstoupí do dějin české literatury, mu však vybere otec. Pojmenuje ho po svém oblíbeném autorovi Vítězslavu Hálkovi – v naději, že i z jeh syna by snad mohl být básník. Třeba by se i velikému pěvci Večerních písní mohl přiblížit, napadne ho, ale hned se za tu bezmála rouhavou myšlenku zastydí. Že se Slávek, jak mu bude rodina i přátelé celý život říkat, stane básníkem, v jehož světle Hálek vybledne jak stará zašlá fotografie, mu už vůbec nepřijde na mysl.

Emilie je šťastná. Před necelými dvěma lety, přesněji 5. srpna 1898, se narodila a záhy také zemřela její první dcera Božena Karolina. Byla to úplně zbytečná smrt; nepozorná porodní bába děvčátku špatně podvázala pupečník a holčička vykrvácela. Otřesené Emili trvalo rok, než se smířila s myšlenkou dalšího mateřství. Vítězslav byl počat o srpnové noci 1899, po Bohumilově návratu z Drážďan. To odloučení manželů, ta letní noc… Posledním dítětem manželů Nezvalových bude Slávkova sestra Vlasta, později provdaná Fischerová. Narodí se 5. října 1902, také ještě v biskoupecké škole. O rok později se celá rodina přestěhuje do Šemíkovic. Tamní učitelské místo není zase o tolik lepší než to stávající, ale poněkud dominantní Emilie na Bohumila dost tlačí. Je společenská, nadto velmi vázaná na svou původní rodinu a v Biskoupkách trochu ztracená. Naproti tomu Šemíkovice (dnes Šamikovice), kde se teď učitelské místo uprázdnilo, leží 13 km od její rodné Valče…

Rané dětství

Slávek ve svých třech letech změnu bydliště ještě moc nevnímá. Alespoň takové bude v rodině i širším okolí panovat přesvědčení. Pozoruhodná báseň Historie šesti prázdných domů bude ovšem důrazným svědectvím o opaku.

Pravdou však je, že to budou právě Šemíkovice, které se stanou kulisou Nezvalova dětství. Sem se bude po celý život vracet v myšlenkách a v řadě svých děl, především v lyrické próze Dolce far niente a skladbě Z domoviny. Roky, které tu prožije, budou (i pokud odmyslíme nevyhnutelnou míru idealizace) patrně velmi šťastné. Mluvíme o letech 1903-1911, než odjede do Třebíče na víceleté gymnázium a doma bude už jen prázdninovým hostem. Čas soumraku habsburské monarchie se tu povleče ještě o poznání lenivěji než ve městech a milosrdný osud dovolí Slávkovi prožít ty nejhezčí roky v idylickém pocitu bezpečí.

Jedinou kaňkou na sněhobílém povlaku jeho dětství bude děsivý sen, který tu k němu poprvé přijde a už ho nikdy neopustí. Sen, z jehož obsahu si nikdy nezapamatuje nic než onu bezednou, nekonečnou hrůzu; sen, z něhož se už v každém loži bude probouzet s křikem a zbrocený potem. „Můj snový děs nikdy nepominul,“ napíše o něm později. „Zvykl jsem si zdraviti v něm svou smrt, neboť jsem si nebyl nikdy jist, zdali z bodu, na kterém vždy trčel jako vodní vážka, spadne na pevnou půdu procitnutí, nebo se překlopí za horizont, za nímž odcházíme z života. […] Jako nějaká černá lampa zalil mé dětství hlubokými temnotami. Viděl jsem z něho jen černou skvrnu a nevěděl jsem o ní nic, než že je to ,Dětství‘.“

Třebíčská studia

Šemíkovická idyla skončí v básníkových 11 letech. V roce 1911 složí zkoušky na třebíčské gymnázium a od září tam nastoupí. Přiveze ho sem nevlastní dědeček Josef Chládek z Valče a rozvážným koníkům před povozem to trvá dvě hodiny; není možné, aby denně dojížděl, nehledě na to, že to v časech monarchie nebylo obvyklé. Studenti běžně bydleli na bytech v městě svých studií a stejný osud potkal i Vítězslava. Tatínek mu tu o prázdninách dojednal bydlení u učitele Brůži, kde měl vykázanou alkovnu. V pokojíku zcela bez oken prví rok propláče. A prokřičí ze sna – jak už víme. Po dvou letech se do věci vloží jeho rázná maminka a najde mu světlejší a útulnější pokoj v rodině učitele Hobzy.

První léta v Třebíči nejsou pro citlivého hocha ze západomoravské vsi snadná. Kromě přirozeného ostychu venkovských dětí ho determinuje také nářečí, kterým mluví a jemuž se v Třebíči všichni smějí. Postupně si však najde kamarády, zájmy (hraje ve studentském orchestru, nejprve ve skupině 2. houslí, později klavír) a také lásky.

Roky strávené v Třebíči byly pro Nezvala mimořádně významné. Lety puberty a adolescence, charakteristickými vznícenou citlivostí, tu prochází bez rodičovského dozoru (s výjimkou let 1915-16, kdy tu s ním a jeho sestrou Vlastou, jež tu také studuje, bydlí jejich matka). V nezvalovských monografiích je toto období, kdy otec Bohumil Nezval narukoval do I. světové války a matka nechtěla zůstávat v Šemíkovicích sama, líčeno jako pro básníka úlevné a citově harmonické. Může být. Současně je však jasné, že šestnáctiletý hoch zvyklý žít už pátý rok na vlastní zodpovědnost, musel matčinu přítomnost pociťovat také jako omezující. Sbírá tu první milostné a později i erotické zkušenosti a jeho osobnost se tu formuje do své typické, ženami trvale okouzlené podoby. Lehce bizarní, přesto básnivý text „Sexuální nocturno“ o tom vydává zajímavé svědectví. V Třebíči Nezvala zastihne také samotný konec války, do které je povolán. Má skončit jako „jednoroční dobrovolník s hvězdičkou“ někde na srbské frontě. Prožije dva měsíce v kasárnách ve Znojmě a v Jihlavě, ale zdařile simuluje nervovou chorobu, je hospitalizován a později přeřazen do zázemí na zemědělské práce, které vykonává u svého dědečka.

Mimochodem: Ani po skončení I. světové války nemá vyhráno, neboť je pořád vázán svou vojenskou povinností. V roce 1922 dosáhne jako vysokoškolák odkladu, v roce 1926 se však už zdá, že armádě neunikne – v říjnu nastupuje prezenční vojenskou službu v Brně u 10. pěšího pluku. Znovu ovšem předstírá hystericko-epileptický záchvat a činí to tak snaživě, že do něj skutečně upadne. Definitivně se z vojny vyvleče poté, co mu otec jeho kamaráda MUDr. Svoboda vystaví potvrzení o předešlých takových záchvatech, pohříchu zcela smyšlených. Z pokoje č. 74 Nervového oddělení Divizní nemocnice č. 6 v Brně tak putuje rovnou do civilu - bez superarbitrace.

Ale zpět do Třebíče. Je konec války a Nezval tu maturuje. Na „mladé vojáčky“ berou profesoři ohled a to je dobře, protože Vítězslav je student jen prostřední, jak se tehdy eufemicky označuje beznadějný průměr.

Vysokoškolská studia

Na úspěšné odmaturování to ovšem stačí, stejně jako na přijetí na právě založenou Masarykovu univerzitu v Brně – zejména proto, že v této době se neskládají přijímací zkoušky. Ke studiu na univerzitě opravňuje už sama gymnaziální maturita. Nezval se, na základě přání rodičů, zapíše na práva. Je to blízko domova a navíc tu má zajištěné bydlení u podplukovníka Arnošta Mitysky, strýce z matčiny strany. Je to samozřejmě omyl a Vítězslav to pozná během prvního semestru. Než ale odejde do Prahy na Filozofickou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity (především za F. X. Šaldou), potká tu Jiřího Mahena, který pomůže Nezvalu sebepochopení coby básníka a fakticky ho uvede do literatury.

Od roku 1920 tedy studuje Nezval filologii a dějiny literatury, ale navštěvuje především ty přednášky, které ho baví – nejen ze svého oboru, ale například z muzikologie. Přes nevalnou docházku překvapivě napíše i disertační práci o Charlesi-Louisi Philippovi, kterou má přihlášenou u F. X. Šaldy (dokončí ji na Silvestra 1923), čímž svá studia v podstatě završí. K doktorátu mu pak chybí jen to, aby ji přišel obhájit, k čemuž ho Šalda opakovaně vyzývá. Nezval to však neudělá, což posléze zdůvodní tím, že nenašel příležitost jít kolem fakulty. Ke svému potenciálnímu titulu je dokonale lhostejný a rychle na možnost studia dokončit zapomene.

Literární počátky

A pak už to všechno začne, ta veliká jízda. Prvotina Most je sice milá, ale velký průlom neznamená. Vychází v roce 1922 u nakladatele Kočího v Brně a je to dlouho ohřívaná polévka – vydání se odkládalo dva roky a texty prošly třemi revizemi. Do básnického nebe vystřelí Nezvala až jeho druhá sbírka: Pantomima – jedno z určující děl nového směru poetismu. Jak Nezval napíše ve svých pamětech, vymysleli ho s Karlem Teigem na jaře 1923 za jedné z nočních procházek, reálně však slovo poetismus zazní až počátkem roku 1924. To je ale lhostejné – je tu a Nezval se stává jeho vůdčí postavou, tak jako se o deset let později stane vůdčí postavou surrealistické skupiny. Ve dvacátých letech píše jednu sbírku za druhou, pracuje jako dramaturg pro Osvobozené divadlo, chrlí dramatické útvary, přednášky a stati. Od roku 1922 se také veřejně prezentuje jako člen Devětsilu.

Osudová žena

Tím vším přetékají středoškolské učebnice a soupisy jeho děl a netřeba to opakovat. O něco méně často bývá zmiňován 7. březen 1926, kdy Nezval potkává zakřiknutou dívku s oční vadou a pohybovým nadáním – Františku Řepovou. Je to vztah jako antické drama. Nezval ji k sobě navždy citově připoutá, ale nedokáže jí být věrný. Má desítky avantýr; několikrát za život je to opravdu vážné. V roce 1937 se bláznivě zamiluje do Ludmily Hodáčové; rozchod s Františkou je na spadnutí. Ale nakonec k němu nedojde. V roce 1954 (to už je s Františkou 6 let ženatý) zplodí s tanečnicí Olgou Jungovou syna Roberta, k němuž se přihlásí a dá mu své příjmení. Přestože ho zbožňuje, denně od něj odchází zpátky domů. Nevrací se do svého pohodlí a klidu, jak to mnozí chápou. Vrací se k Františce, jíž vzal úplně všechno, od ideálů po možnost vychovat vlastní děti, které vždycky odmítal. Pokaždé ho věrně přijme. Vždycky je tu pro něj. Žádná z těch hereček, tanečnic a básnířek, žádná z bludiček z nočních barů a kaváren, ale právě tahle šilhavá paní s nadváhou je jeho osudová žena.

V roce 1926 tohle všechno ještě neví. Sní o své kariéře tanečnice po boku mladého básníka, o hezké domácnosti s pelargoniemi za okny a o kupě veselých rozesmátých dětí, kterým bude plést copánky a česat pěšinku. Svět je nádherný a celý jí leží u nohou.

Nezval ji v roce 1927 poprvé přiveze do Dalešic, kam se jeho rodiče v roce 1922 přestěhovali a ona se stane už napořád členkou rodiny. V tom roce také jeho tatínek Bohumil definitivně pochopí (a přijme), že jeho syn se nestane doktorem filologie, ale možná z něj opravdu bude ten veliký básník, co si ho na školní zahradě v Biskoupkách vysnil. A tak mu koupí psací stroj. Zářivou Coronu. Koncem října ji básník uvidí v pokojíku dalešické školy ve zvláštním světle zapadajícího slunce a jako v transu na ní vyťuká verš. Zní: „Naše životy jsou truchlivé jak pláč.“ Ještě téhož večera vznikne první zpěv jedné z nejpozoruhodnějších básní české poezie XX. století.

Básník komunista

Dvacátá léta jsou taky ve znamení Nezvalova politického sebeuvědomění. V roce 1924 vstupuje do smíchovské základní organizace (tehdy „buňky“) Komunistické strany Československa. Jeho komunismus je trochu salonní, ale myslí ho vážně – tak jako myslí vážně vždycky všechno, pro co se nadchne. Být ve dvacátých letech představitelem avantgardy prostě znamenalo být levicový intelektuál.

Píše články do Rudého práva, coby dramaturg Osvobozeného divadla ho, v souladu s přesvědčením V+W, důsledně táhne doleva, je ustavujícím členem Levé fronty. Na konci dvacátých let se postaví za Gottwaldovo vedení strany (Zásadní stanovisko k projevu sedmi), na počátku třicátých let podporuje stávkující horníky na Mostecku.

Po návratu z jedné návštěvy v kraji mosteckých horníků, konkrétně 17. dubna 1932, se jeho sociální cítění vznítí v půl čtvrté ráno v luxusním baru Europea-Hall, kde náhle vyskočí na židli a rozkřikne se na přítomné dámy v malé večerní a pány v oblecích: „My tady pijeme a utrácíme, a mostečtí a duchcovští horníci a jejich děti mají hlad!“ Je samozřejmě opilý, vykřikuje, že všichni teď musí na horníky přispět a hází po kavárně židlemi. Je vyveden policií a eskortován na komisařství v Krakovské ulici. Není to pro něj úplně nová situace, před sedmi lety už dostal tři měsíce s podmíněným odkladem na tři roky – za rvačku se strážníkem. Tehdy se snažil, aby se zpráva o jeho procesu nedostala do Lidových novin, které četl jeho otec. Tentokrát se už ani o žádnou intervenci nepokusí – „akce komunistického intelektuála“ proteče napříč novinami.

Co říkají hvězdy

Kromě Komunistické strany a Františky Řepové (v tomto pořadí) se Nezval ve dvacátých letech zamiluje také do astrologie. S uměním vytváření horoskopů ho seznámí dramatik a divadelní historik Jan Bartoš a Nezval v něm dosáhne expertní znalosti. Napíše dokonce učebnici astrologie; na 71 osmerkových listech strojopsu je dnes uložena v Literárním archivu Památníku národního písemnictví a znalci ji označují za velmi kvalitní. Oč slabší je Nezval v přesných výpočtech, o to brilantněji zjištěná data interpretuje. Sestaví stovky horoskopů: přátelům, členům rodiny, svým láskám ale třeba i surrealistické skupině. Taky sobě. S obdivuhodnou přesností si v něm vypočítá svou smrt.

Koncem dvacátých let pomalu doznívá poetismus. Třetí manifest poetismu, za který někteří literární vědci pokládají Teigeho stať „Báseň, člověk, svět“ a jiní nezveřejněný Nezvalův text psaný pro časopis Zvěrokruh, je spíše jeho labutí písní. Nezval na přelomu desetiletí vydá své dosavadní nevětší skladby ve sbírce Básně noci. Velkou syntézu poetismu provede ve Skleněném haveloku a konečně také ve Zpátečním lístku, který se pro ryze český básnický směr ukáže být nakonec jednosměrný. Z cílové destinace „literární historie“ už se nevrátí. Místo něj je tu francouzský surrealismus a Nezval se jím – jak jinak – nadchne.

Surrealismus a Robert David

V roce 1934 zakládá surrealistickou skupinu, oficiálně Skupinu surrealistů v ČSR. Prohlášení o jejím vzniku kromě něho podepíší Karel Teige, Bohuslav Brouk, Konstantin Biebl, Jaroslav Ježek, Jindřich Štyrský, Toyen (Marie Čermínová), Vincenc Makovský, Jindřich Honzl a poněkud nečekaně Imre Forbath, Nezvalova tehdejší citová investice Katy King (Libuše Jíchová) a Josef Kunstadt, jehož průměrnost je ovšem od začátku bolestně zřejmá; vydání jeho básní nakonec přes váhu své autority nedokáže prosadit ani sám Nezval. Přesto se toto jméno do literatury dostane – díky Ivanu Blatnému, který jej v určité fázi autorského vývoje přijme jako svou autostylizaci.

Plodem tohoto období jsou nejen tři ikonické sbírky Žena v množném čísle, Absolutní hrobař a Praha s prsty deště, ale také nádherná literární mystifikace, jíž je Robert David. Surrealistická doktrína zapovídá vázaný verš, pravidelný rytmus a rým, což věčně rýmujícího Nezvala nepřirozeně svazuje. Navenek tedy horuje pro volný verš, automatický text a ničím nekorigované proudy podvědomí, pod škraboškou anonymity však roku 1936 vydá „52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida“.

V tehdejším literárním provozu to vyvolá senzaci, honem na Roberta Davida se všichni baví několik měsíců. Formální mistrovství, s jakým jsou villonské balady napsány, na Nezvala trochu ukazuje, ale odhalí to jen Karel Čapek. Jinak padají jména Jiřího Mahena, Julia Fürsta, dokonce zmizelého Františka Gellnera a mnoha dalších. K autorství se Nezval přihlásí až v 50. letech, kdy je bez dalšího vysvětlování zařadí do svého souborného díla.

V roce 1937 se zamiluje do Lilly Hodáčové, své Zachránkyně, pro niž bohužel napíše pokračování: „100 sonetů zachránkyni věčného studenta Roberta Davida“. Láskou opilý je vychrlí za deset dní (ano, deset sonetů denně) a je to na nich tragicky znát. Dobrá polovina není víc než nejbanálnější studentské veršování. Tentokrát se k hledačům Robertovy identity přidá i Julius Fučík, který Nezvala nejen vypeskuje, ale bez obalu odhalí: „Vždyť ať se kdo chce jak chce tváří, / ukryje svoji svatozáři / jen pro osoby neznalé. // Kritik se musí chopit biče, / když velký básník píše kýče. / Hynku! Viléme! DAVIDE!“ A to byl Fučík ještě mírný.

Když Nezval vůči Zachránkyni trochu vychladne (doma jsou s tím jen potíže), popíše tento proces v poslední davidovské sbírce „70 básní z podsvětí na rozloučenou se stínem věčného studenta Roberta Davida“. Její úroveň je o něco vyšší než u 100 sonetů, ale kvality 52 hořkých balad samozřejmě nedosáhne. Kdyby její vydání nebylo dobré k ničemu jinému, Ludmile Hodáčové to aspoň otevře oči. Je tu rok 1938, Němci zabírají Sudety a za půl roku zřídí protektorát.

V okupované zemi

Než se Nezval stáhne z veřejného života (poprava jeho přítele Vladislava Vančury v roce 1942 bude ostatně důrazným vzkazem nejen jemu, stejně jako internace řady českých intelektuálů v koncentračních táborech, kde naleznou smrt), vytvoří ještě svoje vrcholné dramatické dílo – veršovanou hru o sedmi obrazech Manon Lescaut. V době protektorátu je velikou oslavou češtiny, podobně jako sbírka Pět minut za městem, a lidé ji tak také přijmou. V roce 1941 nenapíše jediný verš, věnuje se hudbě a začíná více malovat. Kolekce jeho obrazů je dnes součástí výtvarné sbírky Muzea Vysočiny Třebíč.

Ze zatčení gestapem má jako čelný představitel české kultury samozřejmě strach. Zdržuje se převážně u rodičů v Brně, aby nebyl moc na očích. Heydrichiádu ve zdraví přečká, zatčen je až v roce 1944. Když ho gestapo odvádí z brněnského domku rodičů, prosí, aby se směl podívat do svých astrologických knih. Odchází poněkud uklidněn: „Bude to dobré, maminko, neplačte! Já se vrátím, postavení hvězd je dnes báječné,“ řekne své uslzené matce. Z Kounicových kolejí a Pankráce, kde je přes tři týdny vězněn, se nakonec skutečně vrátí. Ukáže se, že s mileneckou dvojicí, která si posílala dopisy s ilegálním obsahem na poste restante „Vítězslav Nezval“, nemá nic společného.

Po válce

První poválečná léta stráví jako sekční šéf filmového odboru na Ministerstvu informací, kam ho povolá Václav Kopecký a kde vydrží plných pět let. Mezitím se musí bránit ostrým útokům ze strany, od níž by to patrně nečekal, totiž od levičáků. Přesněji od ultralevičáckých sekerníků (Buriánek, Pachovský, Bradáč, Honzík), kteří se snažili dokázat, že svou první poválečnou sbírkou Veliký orloj se Nezval odklonil od socialistické linie poezie a oživuje přízraky dávno překonaného poetismu a pokleslého buržoazního umění vůbec.

Ostatně stejné dehonestaci byla koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let vystavena celá meziválečná avantgarda. Seifert si totéž vyslechne za Píseň o Viktorce, Jiří Kolář za Dny v roce, vlažné přijetí Bieblovy sbírky Bez obav přispěje k básníkově rozhodnutí vzít si život. Padesátá léta nastupují se vší svou hrozivostí.

Nezval přesto neztrácí hlavu. Účelově píše několik silně ideologických skladeb (Stalin, Hymna komunistické straně, Zpěv míru…), posbírá státní ceny, národního umělce, Zlatou medaili Světové rady míru a zásadně upevňuje svoje postavení režimního básníka.

Není možné…

Tím si vytvoří prostor pro obranu svých přátel a literárních vzorů. Už v roce 1948 se přiřítí na Mimořádný lidový soud do Jihlavy, kde je podle tzv. velkého dekretu souzen za kolaboraci básník Jakub Deml, a svou plamennou řečí (a postavení sekčního šéfa, jak už jsme řekli) ho zachrání před vězením. V roce 1950 obhajuje Františka Halase. Jeho věta: „Není možné a není také dost důstojné, pro nás, kteří jsme Františka Halase znali, přijmout s klidným svědomím to, co tu o něm bylo řečeno,“ jíž si do deníku zapíše Jiří Kolář, vejde od dějin. A to bez ohledu na to, že jak později dokáží zápisy z uvedené konference, v této podobě nikdy nezazněla. Ale Kolář ji takhle slyšel, slyšel tu vášeň, s níž Nezval svého básnického druha hájí.

Zastává se Karla Teiga, vystupuje na podporu zmíněného Jiřího Koláře. Bere se za Emila Fillu. V roce 1955 na celostátní konferenci o poezii sestřelí Sergeje Machonina, který diktuje básníkům socialistický realismus, rázně vystoupí na obranu mnohotvárnosti poezie a vyzdvihne Branislavův Večer u studny a podobnou neschematickou tvorbu.

V roce 1956 připravuje osvobodivý II. Sjezdu spisovatelů, na jehož jednáních také požaduje návrat perzekvovaných autorů do spisovatelské organizace. Kvůli uvězněnému Zahradníčkovi píše opakovaně ministru vnitra Václavu Noskovi a o jeho propuštění žádá při každém osobním setkání. Zajde to tak daleko, že se Nosek nakonec setkáním s Nezvalem vyhýbá. V roce 1958 jako předseda českého PEN klubu volá Nezval po návratu vyloučených.

To jsem Říman!

Padesátá léta se ale také zásadně podepisují na jeho zdraví. V roce 1950 prodělá infarkt zadní stěny srdeční, proleží celou zimu. O dva roky později se seznámí se svou další milenkou Olgou Jungovou, s níž má nakonec nemanželského syna Roberta. Narodí se 19. 9. 1954 a Vítězslav Nezval má od té doby reálně dvě domácnosti, mezi něž dělí svůj čas. Paní Olga dost tlačí na rozvod, Nezval odmítá a žije v permanentním stresu. V roce 1957 má vážný kardiologický nález, tzv. rozšíření srdce – což k jeho naturelu naprosto sedí. Spolu se silnou nadváhou jsou vážně zdravotní komplikace otázkou času.

Jeho stav se zhoršuje. Koncem března 1958 ještě odjede se spisovatelskou delegací do Itálie; velmi se těší, je už ale hodně unavený a vyčerpaný. V Pompejích se nechá nosit v nosítkách, což je služba, která se tam turistům tehdy běžně poskytuje. Po sametové revoluci se na to bude vzpomínat jako na projevy papalášismu režimního koryfeje, zvlášť proto, že Nezval u toho vykřikuje: „To jsem Říman, to jsem Říman“. Pravdou je, že je to jediná možnost, jak si může Pompeje prohlédnout; je už hodně nemocný, projít už by je nedokázal.

Zemře o týden později ve svém pražském bytě. Nezachrání ho už ani limonáda Zonka, kterou má tolik rád. Kupoval mu ji dědeček, když za ním na začátku jeho studentských let jezdil do Třebíče; ředitel znárodněného třebíčského podniku ZON mu jí nechá do pražského bytu poslat celou basu. Zdravotní Osvěžující Nápoj tentokrát selže. Nezval zemře v náručí svojí ženy Františky a v blízkosti své sestry Vlasty v nedožitých 58 letech. „Snad jsem toho přece dost napsal,“ řekne pár hodin před smrtí, když si její možnou blízkost začíná připouštět. Jako by právě o to šlo. O to dílo. O tu velikou, krásnou poezii.

Petr Kukal

Webové stránky provozuje Národní knihovna České republiky